Nová kniha Nicolase Sarkozyho s názvem „Deník vězně“, jež byla rychle vytvořena za necelé tři týdny, nabízí detailní pohled na to, jaké je to být bývalým prezidentem v izolovaném oddělení francouzského vězení. Autoři popisují podrobnosti o každodenním životě, zkušenostech a myšlenkách, které ho provázely v době jeho pobytu.
Život v cele a podmínky vězení
Sarkozy je označován jako vězeň číslo 320535, který měl k dispozici místnost o rozloze deseti čtverečních metrů. Vězeňský prostor obsahoval základní zařízení – postel, psací stůl, ledničku, sprchu a televizi. Velké okno bylo sice přítomno, avšak výhled byl zakázán plastovou clonou umístěnou z venku. Sarkozy popisuje tento prostor jako čistý a dostatečně světlý, přičemž přirovnává podmínky k hotelovému pokoji nejnižší třídy, s výjimkou bezpečnostních dveří s kukátkem pro dozorce.
„Bylo to čisté, dostatečně osvětlené,“ píše. „Skoro bych si mohl myslet, že se nacházím v hotelu nejnižší třídy – kdybych neviděl tu masivní pancéřovou dveř a kukátko.“
Denní rutiny a izolace
Po dobu 20 dní, které strávil za mřížemi, se Sarkozy dozvěděl, že bude trávit 23 hodin denně ve své cele, přičemž kontakt s jinými osobami než vězeňskými zaměstnanci byl zakázán. Místo pravidelných vycházek si volil svůj každodenní pohybovou aktivitu na běžeckém pásu umístěném v malém sportovním prostoru, který přirovnává k oáze v nepřirozených podmínkách.
Popisuje například, jak ho na první noc přerušil soused v izolaci zpěvem z Kořene lva a poklepáváním lžící o mříže. Větší část vzpomínek je věnována i dojemům ze vztahu s vězeňským personálem, který ho oslovoval titulem Président, a útěše v podobě pohlednic od lidí, kteří mu vyjadřovali podporu. „Bylo to dojemné a upřímné, ukazovalo to hluboké osobní pouto, i když jsem opustil funkci před dlouhou dobou,“ uvádí.
Reflexe nad osudem, spravedlností a politikou
V knize se stále častěji objevují úvahy o osudu, spravedlnosti a politice. Sarkozy byl poslán za mříže poté, co soud shledal, že je vinný ze zákonné spolčení, kvůli umožnění podřízeným shromáždit během dvaceti let peníze na volební kampaně od libyjského koloniálního lídra Muammara Kaddáfího. Rozsudek padl v říjnu, přičemž soudce, i když mohl umožnit Sarkozymu setrvat na svobodě v rámci odvolacího řízení, naopak rozhodl o jeho uvěznění. Tři týdny po uvěznění mu soud povolil opustit vězení na základě žádosti jeho právníků.
Odsouzený prezident i nadále popírá obvinění a tvrdí, že je obětí politicky motivovaného spiknutí v rámci francouzského soudnictví. Tyto myšlenky knihou opětovně procházejí, přičemž Sarkozy srovnává svůj případ s osudy Alfreda Dreyfuse, židovského důstojníka, který byl neprávem obviněn a poslán na ostrov Devil’s Island. „Pro každý nestranný pozorovatel je zřejmé, že se jedná o podobnosti,“ uvádí.
Srovnání s historickými událostmi a politické vztahy
Sarkozy zdůrazňuje, že Dreyfus byl degradován před vojskem za padělané dokumenty, stejně jako byl on odvolán z Řádu čestné legie před celým národem. „Dreyfus byl uvězněn v La Santé – místě, které nyní dobře znám,“ píše.
Jeho odchod z Řádu čestné legie, kterou jako prezident vedl jako Velmistr, je také příležitostí ke kritice současného prezidenta Emmanuela Macrona. Sarkozy tvrdí, že se od něj odvrátil a že se „otočil stránku“, aniž by však soustavně nesoudil jeho politickou činnost či osobu. Kromě toho vyjadřuje svůj nesouhlas s tím, že Macron mu nezavolal osobně a nevysvětlil důvody svého vyloučení z Řádu, čímž podle něj odhalil neurčitost jeho motivů.
Vztahy s dalšími politiky a veřejné prohlášení
Naopak mnohem větší pozornost vzbuzují jeho vztahy s jinými politiky, hlavně s Marine Le Penovou. Sarkozy ocenil veřejné reakce jejího postoje po jeho odsouzení, označujíc je za odvážné a jasné. Ukazuje také, že ji telefonicky poděkoval a slíbili si, že se nezúčastní žádného budoucího „Rebublického frontu“, který by zabránil jejímu Národnímu shromáždění ve vítězství v příští volbě.
V závěru Sarkozy uvádí, že někteří voliči, kteří dnes volí RN, byli jeho příznivci v době, kdy byl aktivní v politice, a že urážky vůči jejím lídrům jsou ve skutečnosti útokem na jejich voliče. Přestože má s Le Penovou mnohé rozdíly, podle jeho názoru by bylo chybou její marginalizace ze strany republikánské většiny.
Prohlášení bývalého prezidenta, který stále drží významný vliv v pravicových kruzích, je v místní politické scéně považováno za cenný komentář, který má váhu i nadále.
