Osobní příběh Esther a její cesta do Evropy
Esther spala na ulicích lagoské metropole, když k ní přistoupila žena, která jí slíbila možnost opustit Nigérii a najít práci spolu s bydlením v Evropě. Snila o nové životní šanci, především ve Velké Británii. Po vystěhování z násilné a zneužívající pěstounské péče neměla mnoho důvodů setrvat. Když opustila Lagos v roce 2016 a přešla poušť do Libye, neměla ani tušení o traumatu, které ji čekalo – nucená sexuální práce a opakované žádosti o azyl v různých zemích.
Obecná situace migrantů v Evropě
Většina nelegálních migrantů a žadatelů o azyl jsou muži – podle Evropské agentury pro azyl je to 70 %. Přesto s narůstajícím počtem žen, které přišly do Evropy s cílem požádat o azyl, je patrné zvyšování jejich počtu. Irini Contogiannis z Mezinárodního záchranného výboru v Itálii uvádí, že roste počet žen cestujících samostatně, ať již po středomořské nebo balkánské trase. Významný růst zaznamenal rok 2024 – počet samostatných žen, které dorazily do Itálie přes Balkán, vzrostl o 250 %, zatímco počet rodin stoupl o 52 %.
Nebezpečí na migračních trasách
Trasy migrantů jsou notoricky nebezpečné. Loni bylo zaznamenáno 3 419 úmrtí nebo mizících migrantů v Evropě, což je nejvíce v historii dle Mezinárodní organizace pro migraci (IOM). Ženy na těchto trasách jsou vystaveny ještě většímu riziku sexuálního násilí a vykořisťování, což se stalo i Esther poté, co ji zrazila žena, která jí slíbila lepší život.
Sexuální zneužívání a vykořisťování žen
Esther popisuje, jak ji zavřela do místnosti a přivedla muže, který s ní násilím navázal pohlavní styk, přestože ještě byla panna. „Dělají to tak… cestují do různých vesnic v Nigérii, aby vybraly mladé dívky, a přivážejí je do Libye, kde se stanou sexuálními otrokyněmi,“ říká Esther. Podle Ugochi Daniels z IOM jsou zkušenosti žen často riskantnější a odlišné, přičemž často nemají žádnou záruku ochrany, a jsou tak vystaveny zneužívání pašeráky nebo obchodníky.
Riziko násilí i za hranicemi
Mnoho žen je si vědoma nebezpečí, ale stejně odjíždí a balí si kondomy nebo dokonce antikoncepci, aby se chránily před možným znásilněním. „Všichni migranti musí platit pašerákovi, ale ženy často platí sexuálně jako součástí platby,“ uvádí Hermine Gbedo z anti-trafficingu sítě Stella Polare. Ta pomáhá ženám migrantkám v Trieste, přístavním městě na severovýchodě Itálie, které je dlouhodobým křižovatkem kultur a významným vstupním bodem do EU pro migrante přes Balkán. Odtud pokračují do zemí jako Německo, Francie nebo Velká Británie.
Únik z Libye a žádosti o azyl
Po čtyřech měsících zneužívání v Libyi Esther uprchla přes Středozemní moře na gumovém člunu, jejíž záchranu zorganizovala italská pobřežní stráž. Naposledy požádala o azyl třikrát, než jí byl udělen status uprchlíka. Žadatelé ze zemí považovaných za bezpečné jsou často odmítnuti. Itálie původně považovala Nigérii za nebezpečnou, ale před dvěma lety tento názor změnila, když evropské vlády zpřísnily azylové pravidla po masivní migraci v letech 2015–16. Výzvy k dalším omezením azylů stále sílí.
Politické a právní aspekty migrace a ochrany žen
Nicola Procaccini, poslanec pravicové vlády Giorgia Meloniové, tvrdí, že masová migrace nelze udržitelně zvládat. „Mohu zajistit bezpečný život ženám, které jsou skutečně v nebezpečí, ale ne všem,“ řekl. Rakib Ehsan, seniorní spolupracovník křesťanského think tanku Policy Exchange, klade důraz na prioritu ochrany žen a dívek v oblastech konfliktů, kde je znásilnění používáno jako válečný nástroj. Podle něj je důležité mít k dispozici „kontrolovanou soucitnost“, avšak v praxi se tato opatření ne vždy dodržují.
Násilí v domovských zemích a práva žen
Mnoho žen, které přicházejí z bezpečných zemí, tvrdí, že zneužívání, kterému čelí na základě svého pohlaví, se stalo důvodem, proč se jejich život v zemi původu stal nezvladatelným. Například Nina ze Kosova, jejíž příběh je typický. „Lidé si myslí, že v Kosovu je všechno v pořádku, ale není to tak,“ říká Nina. „Je to tam hrozné pro ženy.“
Podle zprávy OSCE z roku 2019 zažila 54 % žen v Kosovu od 15 let věku psychické, fyzické nebo sexuální násilí od blízkých partnerů. Ženy trpící genderově motivovaným pronásledováním mají právo žádat o azyl podle Istanbulské úmluvy Rady Evropy, což potvrdil i významný rozsudek Evropského soudního dvora. Úmluva definuje genderové násilí jako psychické, fyzické a sexuální, včetně mutilace ženských genitálií (FGM).
Výzvy při žádostech o azyl kvůli genderovým násilím
Termíny této problematiky však nejsou dodržovány konzistentně. Organizace na ochranu práv žen upozorňují, že mnoho azylových úředníků je muži, kteří nemají dostatečnou odbornou přípravu na složitost tématu FGM jak z lékařského, tak psychologického hlediska. Marianne Nguena Kana z End FGM European Network poznamenává, že mnoho žen má žádosti zamítnuty na základě mylného názoru, že se již mutilace neobejdou, protože ji už prodělaly, a proto nejsou v žádosti ohroženy. „Soudci říkají například: ‚Už jste byla mutilována, takže není nebezpečné vrátit vás zpět, protože by se to nemohlo stát znovu,‘“ dodává.
Problémy s dokazováním sexuálního násilí a kulturní tabu
Carenza Arnold ze společnosti Women for Refugee Women uvádí, že sexuální násilí je často obtížnější prokázat než fyzické zranění, protože nezanechává takové jizvy. Přitom kulturní tabu a citlivost žen práci ještě ztěžují. „Ženy často urychleně opouštějí proces a nemusí sdělit sexuální násilí, kterého se dopustili na ně imigrační úředníci, které teprve potkají,“ vysvětluje Arnoldová.
Podle IOM mnoho násilí na ženách se odehrává během jejich cesty. Ugochi Daniels říká, že „ženy často unikají sexuálnímu násilí od svých partnerů doma a během cesty zažívají totéž znovu.“
Příběhy žen na útěku a jejich boj o azyl
Příběh Nina a její sestry ilustruje, jaké útrapy zažívají během cesty z Kosova do Itálie s cílem uniknout násilí. Společně putovaly lesy ve východní Evropě, snažily se vyhnout orgánům, a setkaly se s útoky od mužských migrantů a pašeráků. Nina vzpomíná, jak mohla v noci slyšet křik a jak ostatní ženy byly vybírány a odváděny hlouběji do lesa.
Na konci jim italské úřady udělily azyl, ale Esther je na to ještě čekala déle. Zažádala o něj poprvé v roce 2016 v Itálii, poté v Francii a Německu, s tím, že podle evropského nařízení Dublin by měla žádat o azyl v první zemi EU, do které vstoupila. V roce 2019 dostala konečně status uprchlice v Itálii.
Po téměř deseti letech od odchodu z Nigérie přemítá Esther, zda její současný život v Itálii stojí za bolest, kterou zažila, a říká: „Vůbec nevím, z jakého důvodu jsem přišla právě sem.“
