Život ovlivněný tajným potratem
V roce 1963 se vítězka Nobelovy ceny za literaturu Annie Ernaux setkala s životní zkouškou, která jí navždy změnila osud. V té době byla třicetiletá studentka s ambicemi stát se spisovatelkou. Přestože pocházela z rodiny dělníků a prodavačů, která byla první, kdo nastoupil na vysokou školu, měla pocit, že její budoucnost se rozplývá před očima.
Její poznámky do deníku, když čekala na menstruaci, odhalují její beznaděj a strach: jednoduše „RIEN“ – NIC. Měla na výběr – pokusit se o potrat sama nebo najít lékaře či nelegálního interrupčního praktikanta, známého jako „anděl tvorce“, který by zákrok provedl za peníze. Přístup k informacím byl však téměř nemožný, protože potrat byl ilegální a každý, kdo se na něm podílel, hrozil vězením.
Tiše o tomto tématu
Ernaux vzpomíná na dobu, kdy se o potratech nesmělo mluvit. „Bylo to tajné, nikdo o tom nemluvil,“ říká. Ženy tehdy neměly žádné praktické znalosti o tom, jak potrat probíhá, a jediný, kdo tuto léčku pomáhal překonat, byly ženy – často anonymní „anděl-tvorci“.
Odhalení a síla odvahy
Po neúspěšném pokusu o umělý potrat se Ernaux dostala do nemocnice s krvácením. Tento zážitek si vnímavým pohledem popisuje ve své knize „Happening“. Zdůrazňuje, že každý detail je důležitý – například použití jehly od pletení, kterou si odnesla z rodičovského domu, či skutečnost, že když přišla o dítě, nevěděla, že je nutné projít placentou.
Události pokračovaly ve velmi násilném průběhu, a Ernaux se ptá, jak je možné, že ženy musely tímto procházet, a proč společnost nedokázala předvídat nebo zabránit takové bolesti. Je přesvědčená, že její motivací bylo nejen přežití, ale i touha dokumentovat a odhalit tyto dříve temné stránky života.
Historie a aktuální pohled
V roce 2000 byla publikována kniha, která se stala součástí školního učiva ve Francii. „Happening“ byla i adaptována do filmu s řadou ocenění. Ernaux klade důraz na historickou a etickou zásadnost pochopení rizik spojených s nelegálními potraty, upozorňuje i na události v některých amerických státech či v Polsku, kde je ohrožen přístup k legálnímu interrupčnímu zákroku.
Pro Ernaux je kontrola nad vlastním tělem základním svobodným právem. Přestože je v současné Francii potrat již ústavním právem a je garantován, ona stále upozorňuje na mnohé ženy, které při ilegálních pokusech zemřely. Tato čísla jsou těžko přesně zjistitelná, nicméně odhaduje se, že ročně zahynulo mezi 300 000 a milionem žen před legalizací v roce 1975.
Pomník obětem a jejich vzpomínky
Ernaux se zasazuje o postavení pomníku těmto ženám, podobně jako je v Francii pomník neznámému vojínovi. Části veřejnosti je tato téma stále velmi bolestivé. Uvedla, že předkládala návrh na takové ocenění pražskému starostovi, ale výsledek závisí na výsledku voleb v březnu.
Osobní zkušenosti a společenské reakce
Výroky Ernaux často vyvolávají silné reakce veřejnosti. Například jeden profesor na univerzitě ji prohlásil, že by se to mohlo stát i jemu, což odhaluje její hlubokou úroveň strachu z moci ženské identity. Ernaux otevřeně reflektuje svůj život a témata, které mnozí považují za tabu – sexuální zneužívání, rodinná tajemství nebo odchod matky s Alzheimerovou nemocí.
Vzpomínky z dětství a osobní deníky
Její první sexuální zkušenost s vedoucím táboru, kdy byla ještě teenagerka, je popsána v knize „Dívčí příběh“. V té době nerozuměla tomu, co se děje, a žila v nejistotě. Později uznala, že šlo o znásilnění, ale z vlastní vůle nezahrnula toto slovo do knihy, protože její hlavní cílem bylo přesně popsat události bez souzení.
Deníky, které začala psát od šestnácti let, byly klíčové pro uchování vzpomínek. Po smrti matky je však její matka v roce 1970 zničila, přičemž Ernaux věří, že to bylo proto, že je četla a chtěla je zlikvidovat. Přestože ztráta byla zničující, její vzpomínky a pravda přežily díky její odolnosti.
Tvůrčí proces a reflexe
Ernaux tvrdí, že mít deníky není nutné, protože její paměť je dostatečně silná, a že si může představit minulost jako filmové projekce. To platí i pro její klíčovou knihu „The Years“, v níž zachycuje historii své generace po válce. Vzpomínky na dobu po válce jsou pro ni nejen osobní, ale i kolektivní zkušeností lidí kolem ní.
Hodnoty a životní postoje
Významná část jejího života je spojena s odhadem veřejných nerovností a spravedlnosti. V pětačtyřiceti letech, při psaní o svém otci, se již cítila jako „vnitřní migrant“, přesunula se z rodného venkova do městské střední třídy. V současnosti žije v Cergy, kde si koupila svůj domov z výhry v literárním soutěžení. Důležitý je pro ni kontakt s publikem, a právě díky psaní nachází útěchu, například po rozchodu s manželem či při zkušenosti s vlastním milostným životem.
Otevřenost a pravdivost ve psaní pro ni znamenají způsob, jak sdílet a porozumět – nejen sobě, ale i ostatním. Píše o skutečných zážitcích a prožitcích, které formovaly její životní příběhy, bez zbytečného sentimentu či zvýraznění důležitosti.
